Zdánlivě obyčejný den

31.03.2020

Dnes více než kdy jindy myslím na zdánlivě obyčejný den před corona times. Neměla jsem žádný "typický den" s pracovní dobou od - do, protože jsem na volné noze. Nejvíc mě bavila ta rozmanitost: nahrávala jsem rozhovory se zajímavými lidmi o historii, vzdělávání nebo kultuře a pak posílala články do redakcí. Jindy jsem se zase vypravila mimo Prahu, kde jsem organizovala setkání teenagerů a seniorů a naslouchala, co baví nejmladší a nejstarší generaci. Moc mě bavila také lektorská práce, kdy jsem veřejnosti vysvětlovala, jak funguje novinářský svět a říkala jim, že média nejdou primárně jen po skandálech, ale mají rozhodně zájem o pozitivní příběhy. Čas od času jsem jela na výlet po Česku, ale i za hranice, abych viděla novou výstavu, prozkoumala tamní památky a pak si dala pořádný gáblík jako je na fotce. 

Všechno je nenávratně pryč. Těžko říct, kdy se něco z toho "vrátí k normálu". Jen vím, že mi ten před-corona-čas hrozně chybí.

Velmi podobně jsou na tom členové našeho týmu. Celý den telefonujeme, celý den jezdíme po Praze, celý den šijeme, celý den koukáme do tabulek rozvozu. Když se na pár minut zastavíme, tak říkáme třeba tohle:

"Já bych šel na rande"

"Dala bych kafe"

"Nebo jen tak do kina"

"Chtěla bych zajít k rodičům"

Zdánlivě obyčejné dny jsou zatím v nedohlednu, ale všichni chceme věřit, že se někdy vrátí.