Příliš dlouhé mlčení

Každý den je slyším. Příběhy bezmoci. "U nás v domově je 10 lidí v karanténě a personál nemá roušky" "Přivezli nám dalšího seniora z nemocnice. Asi je nakažený. Modlíme se, aby nenakazil ostatní v domově. Zřizovatel nám řekl, ať si pomůcky seženeme sami." Tohle slyším téměř nonstop během všech těch rozhovorů se seniorskými domovy za poslední dva týdny. V sobotu se na internetu objevil zřejmě vůbec první podrobný popis situace. Zatím totiž vše zaznívalo především v komunitě pečovatelů.

Mlčeli, protože:

- "Bojíme se říct, jak to je, protože náš zřizovatel chce, ať předstíráme, že u nás v domově je všechno v pořádku."

- "Máme strach, že by nám náš zřizovatel nedal dotace a proto mlčíme." 

- "My se o tom bavíme v naší komunitě pečovatelů. Nikdo nám nepomohl a musíme to zvládnout sami. Mysleli jsme, že se nějak všeobecně ví, jakej je to průšvih v domovech. Ani mě nenapadlo, že veřejnost netuší."

Jenže neví! Široká veřejnost vůbec nemá zdání o každodenní práci pečovatelů, neví, jak tu pandemii vnímají senioři a netuší, jaké jsou teď podmínky v domovech.

Dnes večer poprvé promluvilo několik ředitelů a ředitelek domovů v pořadu 168 hodin. Snad je to povzbuzení pro ostatní pečovatele, aby skončilo tohle příliš dlouhé mlčení. Pečovatelé: jste naši hrdinové, prosím, řekněte, jaká je u vás situace, ať se to veřejnost dozví!